Obklopeni věcmi

Zase jeden z mých podivných článků ... Který začnu podivnou rodinnou vzpomínkou.

Moje babička Anežka (Agnes) byla praktická žena. A vypravovala mi o minulých věcech jen výjimečně, protože nechápala, k čemu by bylo dobré, zabývat se minulostí. Ale občas udělala výjimku. Všichni občas děláme výjimky ...

Moje babička mi tedy vypravovala tuhle historku o své matce Kateřině (Katrin). Ostatně prababičku jsem dobře znal. Umřela, když jí bylo dvaadevadesát.

Tak tedy prababička byla také praktická žena, ale její matka už nikoliv ... Praprababička (jméno se v rodové paměti nedochovalo) chodila na poutě. Na církevní poutě. S procesím. Se zpěvem. Se závěrečnou mší. A nosila si domů suvenýry. Svaté obrázky, sošky, růžence, medajlonky ... Co se tak na poutích prodávalo. A doma měla prosklenou vitrínu, skleník, kam si své suvenýry ukládala.

Prababička svou matku samozřejmě ctila. Utírala prach na vitríně, opatrně vyjímala předměty a také je utírala, pod nimi ... Léta, desítky let. Až jednoho dne praprababička umřela. Všichni jednou umřeme.

A pár dnů po smrti své matky prababička Kateřina naházela všechny ty suvenýry do kbelíku, vynesla je na dvůr, tam je rozšlapala a zametla na hnůj. Protože to byly nepotřebné krámy ...

Tahle historie má mnoho východisek. Konec konců, já jsem pokřtěný katolík, ale přešel jsem k protestantům. Takže bych měl být tak trochu obrazoborec ... Škapulíře, dotejkany ... My uznáváme "světce" jako vynikající, příkladné, jedince, kteří jsou vzorem, pochodní, solí ... Ale pořád jsou to jen lidé. Svatí jsme všichni, kdo jsme uvěřili ...

Hromadit krámy ... Obklopovat se věcmi. To není křesťanské. Ale ani praktické. Potřebujete velké skladovací prostory. A když se Vám hromadění vymkne z ruky, tak nakonec stejně nic nenajdete, když to něco zrovna potřebujete a hledáte ...

Na druhou stranu. Strejda byl neuvěřitelný vetešník. Nevyhodil nic. Teď nosím do školy na výtvarný kroužek vlny a bavlnky, látky a knoflíky po mé babičce Anežce, která umřela v roce 1999. Strejda všechno uchoval. A dětem to dělá radost.

Kdo si přišel z příbuzných, kamarádů, sousedů, tomu jsem dal, co se mu líbilo. A vybrali si ... A udělalo jim to radost.

"Když jsem šel vod Domažlic,
nesl jsem nůši kvasnic.
Trochu jsem rozdával,
trochu jsem prodával ...
Sám jsem si nenechal nic."
Se zpívá v písni od nás. Ano, když jsem přestal rozdávat, začal jsem prodávat. A nějakou korunu už to hodilo. Což o to, každá se hodí.

Já jsem někde v půli cesty mezi praktickým mužem a vetešníkem. Něco je mi líto vyhodit ... A něco letí. Vybral jsem si ze strýcových věcí všechno, co si myslím, že ještě k něčemu bude.

Poučení z historky na začátku neexistuje. Vyber si každý, co se Ti hodí.

A teď k těm soškám sv.Antonína Paduánského. Ta menší, ta je po předcích z matčiny strany. Vzal jsem si ji, když jsem před pár lety prodával chalupu u Jihlavy. A te druhá, větší, propracovanější, ta je ze mlejna. Tu jsem si přivezl v neděli.

Původ té menší je pro mě nezjistitelný. Ta druhá ... Vizte obrázek. Rok 1941. Ještě ze starých zásob. Made in Czechoslovakia. To nebyl dobrý rok. Snad slovo Misia ... Nevím, kde se to u nás vzalo. Naši kapličku v 90.letech vykradli. Tohle v kapličce být nemohlo.

Já mám skleník. Tak tohle v něm skončí. Jednou to třeba syn prodá. Nebo strčí do kbelíku a vynese do popelnice. Až to bude jeho, může si s tím dělat co libo.

A tohle. To je přeci lívanečník! Ten nebude z 20.století, ten bude starší. Kus litiny s nožičkami nahoru na manipulaci. Takhle se to položilo na kamna. Potřel se špekem a babička na něj naběračkou nalívala těsto. Je ještě mastný ...

Nejradši jsem měl lívance s naším lesním medem. Ale byl dobrý i luční a řepkový ... Nebo jen potřené rozpuštěným máslem a se skořicí ... Co já se jich najedl! Miloval jsem je. Vždycky, když se mě babi ptala, co má být k obědu, chtěl jsem lívance.

Ten kus litiny ve mně vyvolává všesmyslové vzpomínky. Lívanečník posouvaný po plotně vydával zvuk. Doslova mám v nose tu vůni, na jazyku chuť, vidím babi v šátku, květovaných šatech a zástěře, jak stojí u plotny ... Cítím na prstech mastnotu ...

Mám si lívanečník nechat? Nikdy už nebudu smažit lívance na plotně ... K čemu by mi byl? Nikomu se nelíbil, nikdo ho nechtěl. Co s ním?

Prodám nemovitost i s lívanečníkem. Ať si ho nový majitel vyhodí. Nebo dá do sběru, vystaví, udělá z něj součást skalky ... Třeba mu udělá radost.

Likvidovali jste někdy pozůstalost po někom blízkém? Jaké vzpomínky to ve Vás vyvolávalo? Máte vztah k nějakým předmětům? Já už ve svém věku dost žiju ve vzpomínkách ...